Další zápisek z mého starého webíku antidepka.cz.
I když pár let starý, možná pro někoho až moc aktuální.
Být, či nebýt… svině
Děje se mi celý život, dokonce už od školy, co si pamatuji, že se ke mně přišel vymluvit člověk, který nepatřil do skupiny mých nejbližších. I kdybych nepomohl, alespoň jsem dotyčnou osobu vyslechl. Možná jsem měl studovat psychologii, protože dokážu pomoct intuitivně a s odbornými znalostmi… ne, ještě že jsem tu psychologii nestudoval. To bych teď byl ve škatuli a k nepotřebě. Nikdy jsem jejich problémy nepouštěl dál, nikdy jsem je nezneužil a pevně doufám, že tomu tak bude i nadále. Záměrně píši doufám, protože si už nějakou dobu nejsem jistý stabilitou lidských hodnot (toto je věta několik let stará – dnes už vím, proč a jak ty věci jsou). Už pěkných pár let nepoužívám slovíčko NIKDY ve smyslu budoucnosti. Pro nikdy jednoznačně platí NIKDY NEŘÍKEJ NIKDY. Priority člověka se s věkem a prožitými zkušenostmi průběžně mění. Kdo toho zažil spoustu, jistě mi dá za pravdu, že když se otočí za svými náhledy na život nebo na konkrétní věc před dvaceti lety a dnes, s odstupem času se vše jeví trošičku jinak.
Opět jsem si vzpomněl na jednoho zajímavého člověka. Svým smýšlením jsme si byli dost podobní. Rozdíl byl jednoznačně v intelektu. Ve svých šestatřiceti letech vypadal dost vyžile. Uznával jsem ho nejen pro jeho praxí nabyté odborné znalosti, ale i pro jeho silnou vůli. Znal jsem ho jako těžkého kuřáka a byl jsem u toho, když dokázal nadobro přestat se svým zlozvykem během jediného týdne. Motivací mu byl jeho syn, který se měl brzy narodit. V té době toho na něj život hodně nasypal. Náročná práce, náročná stavba domova, náročný vztah, prostě ta náročná část života, kterou si každý jednou kousne. Tak jsme se jednou bavili o nějakém pracovním problému, tuším, že nás zrovna čekala mezinárodní soutěž ve střelbě a týden před akcí vypadl z každého týmu jeden člověk. Registrace už byla samozřejmě zaplacená. Tenkrát šlo o nějakých patnáct stovek na jednoho. A naši teamplayeři oznámili, že jim do toho něco přišlo ve smyslu, že se jim najednou na 3 dny pryč nechce, víc to neřešili a další problém byl na světě. Z pracovního problému jsme přešli na osobní problémy a pak přišel ten smutný proslov. „Lukáši, já už nevím, co mám dělat. Víš, celý život se snažím dodržovat jednoduchá pravidla, která jsem si kdysi poskládal, protože jsem jim stoprocentně věřil. Nic složitého, prostě pár věcí ve smyslu chovej se k druhým dobře a oni se budou k tobě chovat také. Když můžeš pomoct, tak pomož, nikdy nevíš, kdy budeš potřebovat pomoct ty. Všechno co děláš, dělej tak, aby ses za svoje dílo nemusel stydět. Neboj se rozdělit,… A víš co? Já teď ve svých šestatřiceti letech zjišťuju, že ty pravidla nefungujou, že se mnou každý vyjebává a zneužívá mě. Někdo něco podělá a já beru jako normální, že to opraví, protože ví, že udělal něco špatně a chce odvést dobrou práci. A ono ne, normálně se mi vysměje do xichtu a řekne mi: „A co s tím, pane, asi tak v našem právním systému uděláte?“ Nebo si ode mě pučí na pár dní nějaký peníze a já to z něho musim půl roku tahat. No věřil bys tomu? Je tohle normální? Takže já jsem Lukáši nucenej, teď ve svým věku, kdy už bych měl mít všechno srovnaný, jsem nucenej ty svoje pravidla měnit. Já nechci bejt špatnej, ani to neumim, ale budu se to muset asi naučit, protože nemam jinou možnost. Fakt nejlíp se mají svině.“
luky
