
Potkal jsem světlo,
v jehož záři se stíny rozpouštějí nebo prchají.
Síla nespoutaná, a přesto v loutce vězněná.
Bytost popírající zákon člověka a žijící v přirozenosti s Řádem.
Laškovně kroužící kolem čistého bytí.
Průvodce ztracených a samo hledající.
V odrazu jeho paprsků jsem se cítil tak malinký
a špinavý,
ale blíže domovu.
Srdce mi naplnila blaženost a nehmotná část
zašeptala
do všudypřítomného hluku trmácení: „Já jsem.“
Pak čas se zastavil a přestalo záležet.
V dechu Vesmíru, ve spáru nicoty.
Děkuji za setkání s tebou.
Namaste.
(lu)