Čtvrtek 29. den
Lezou ze mě hromady totálně hnusných zelenošedých chuchvalců čehosi, leze to z nosu i z plic, humus nad humus.
Šel jsem spát kolem jedenácté a vzbudil jsem se asi v půl jedné. Pak jsem se snažil usnout a probral jsem se v půl čtvrté. Od té doby jsem byl na netu. Intuitivně mi přišlo, že mám vytvořit vykládací karty. Taková věc se mnou zrovna nekorespondovala. Já a vykládací karty, to jsem se fakt zasmál. Ale když je mám vytvořit, proč to nezkusit. Od začátku mi bylo jasné, že nepůjde o nějaké obyčejné vykládačky, ale komplexní hru, která rezonuje s mojí podstatou…"
Ve vykládacích kartách se vyznám jen málo, což je pro mé potřeby až moc. Všechno je hrozně jednoduché. Jen vnímat několik věcí. První z nich je zneužívání výkladu – tj. když převažuje obchod před potřebou pomoct jinému člověku. Druhou z nich je, že 3D budoucnost existuje hypoteticky v nekonečně variantách a jen jedna z nich je v konkrétní okamžik nejpravděpodobnější. Další věc je, že dokud není člověk v Pravdě, tzn. není absolutně čistý, přenáší kus své osobnosti do výkladu. Je to jako u amatérské automatické kresby. A poslední, velmi důležitá věc. Pokud vám někdo tvrdí, že vizualizací tvoříte svůj život na 100 %, je to blbý kec od člověka, který neví, která bije. Opět, dokud nejsme v Pravdě, vizualizace zahrnuje jen poměrnou část tvoření. Je tu ještě pár programů, které skládají náš koridor aktuálního života. Nikdy jsem si nenechal nic vyložit a možná ani nenechám. Nepotřebuji to. Když si chci hrát, vyložím si karty sám. Jako hru, pro srandu králíkům. Že to perfektně vychází, je věc druhá, ale co když člověk není schopný schroupat vyložené?
Jo jinak ráno jsem měl totálně brutálně tmavou moč a cítil jsem se poněkud vysušený. Nedělá mi dobře, když toho vypiju moc najednou. Spíš po dvou douškách. Vypil jsem tedy půl litru, ani ne. Spíš čtyři deci. Cítím se dobře. Modřiny stále nezmizely, váha 69 a něco. Energie na sezení a ležení dobrý, i na procházku bych si troufl, ale tu nechám až na večer.
Pátek 30. den
Cítil jsem se dobře, ale na pastvinu jsem si netroufl. Včera jsem na procházce nakonec nebyl. Pustil jsem se do kreslení karet a mrkal, co se tvořilo. Spal jsem kolem tří hodin.
Od rána kreslím karty, ale je to pomalý proces. Jedna karta, i když vypadá jednoduše, vychází na 2–3 hodiny práce.
K mému stavu. Včera se mi začaly čistit „křečovky“, měl jsem obrovské modřiny na nohou. Kůže ve vaně jakoby zprůhledněla. Pořád mi jde bordel z plic. Vypadá to jako bloky z dětství.
Piju hrozně málo. Dnes jsem dal asi tři čtvrtě litru. Když toho vypiju moc, tak plynovatím a mám nucení na velkou. Dnes jsem byl 3× na malé a moč nemá hezkou barvu. Je tmavá, ale nemám potřebu pít, tak nepiju tolik. Cítím, jakoby se stravovaly i orgány. O svalech nemluvím. Nohy mám jako tyčky.
Teď je potřeba pracovat na kartách. „Bojový úkol“ shora se musí splnit. No a jinak jde vše dobře, nic mě nebolí. Ještě pár dní a hurá návratovka.
Ve čtvrtek byl obrovský úplněk, což je dobré si uvědomit, protože úplněk dodává sílu. Teď začne měsíc mizet a síly ubývat, ale věřím, že to dám. A když ne, tak co.
A ještě něco důležitého. Poslední tři dny se mi při prodýchávání čakramů a dalších hrách uvolňuje kundaliny a končí v hlavě. Jaksi jí nejsem schopný poslat dál. Ale už si dokážu představit, že nadměrné uvolnění a zaražení na nějakém bloku může člověka zabít. Fakt, že jo. Bez legrace.
31. den ráno
Spal jsem v kuse asi 2 hodiny. Potom to byla zase taková pospávačka. Byla tu kosa, tak jsem vylezl asi v půl páté ráno. Jak jsem včera koukal na nějaké recepty, spustil se mi slinící reflex. Přes noc jsem slinil a polykal, což nebylo příjemné. Nemám žádný extra fyzický výdej, tak se to dá vydržet. Čeká mě cesta na pastvinu a mám v plánu nakreslit další sadu obrázků na vykládací karty.
Je 10:15 a už se tady válím nějakou dobu u ohně, otevřel jsem karavan. Jsem takový přichcíplý. Pozoruji, jak se po obloze prohání mráčky, a je mi dobře.
Neděle 32. den
Dostal jsem hlad, ale jako jo. Dnes jsem viděl nádherného přezrálého melouna, tak mě proběhla hlavou myšlenka, zda ten půst nepřerušit… teda spíš skončit.
Včera jsme byli v Německu na nějakých oslavách a opět se mi potvrdilo, že jsou na planetě lidé, kteří jsou naprosto v klidu, dokáží se domluvit a uspořádat si festival třeba kuchyně, kde jsou různé fleky, každý pod jinou vlajkou (řecký, indický, italský, havaj a další), sejde se tam a baví celá vesnice, a účast je tam mnohem vyšší než na dni Meliny Mercoury ve 170 000 Plzni. Všichni se chovají velice příjemně, jsou v klidu a hlučí úplně jinak. Je to takový příjemný cvrkot. Vůbec nechápu, jak je možné, že jsem u nás nic takového nezažil. Máme opravdu co dohánět. Žádné vrchovaté talíře, kde by se návštěvníci přejídali jako vepři nekvalitních rychlovek, ale normální porce kvalitní stravy. Nikdo neřeší žádné ceny, které jsou mimochodem v klidu. Když si tam dáte gyros, je to krásně voňavá záležitost a ne nějaké cosi, motané na jakémsi teploohřívači. Ozdobené, čisté, příjemné prostředí, fakt nádhera. Skutečně, máme se co učit. Když i já, kdysi zapřísáhlý odpůrce němčiny, jsem pocítil potřebu naučit se pořádně alespoň hovorové základy, to je co říct.
Jazyk zůstává stále nedočištěný. Možná mám příliš vysoké nároky. Jinak hubnu. Teď mám oblečený nějakých 69,5 kilo.
Karty maluji dál.
//Ještě jsem zapomněl zmínit, jak se mi točí skvěle čakry. Stačí si lehnout a můžu přenášet bod mysli z jedné do druhé. Mohu si jezdit po těle, jak chci. Čtyřicítka opravdu velmi intenzivně pročišťuje i energetický systém. Potvrzuji na vlastní kůži. A je to každým dnem silnější, aniž bych pravidelně prodýchával čakramy. Spíš na to peču. Ale stačí se jen zastavit, sednout, lehnout a už vnímám, jak ty vrtule fachčí.
Pondělí 33. den
Ráno
Spal jsem zase dvě hodiny, ale vysloveně z lenosti jsem to dotlačil
mikrospánkama do rána.
Nechce se mi hýbat, jinak v pohodě.
Bača se včera večer spontánně rozhodla, že odfrčí pryč a neví na jak dlouho, takže mě tu nechala samotného. To je také výzva, protože zůstanu bez dozoru, ale třeba mám něco zažít. Když jsem vstal, kouknul jsem se nahatý do zrcadla. S velkým úbytkem svalové hmoty vypadám opravdu hrozně. Udělal jsem deset dřepů a pár velkých kruhů rukama a myslel jsem, že odpadnu. Velká slabost, bílo před očima, až jsem si chvilinku říkal, jestli to zvládnu.
Začíná zajímavé období, snad to dám. Jazyk vypadá krásně a hlad se zvyšuje. Ani nepíšu o zpomalení. To zná každý, kdo dal nějaký delší půst. Člověk se prostě celý zpomalí, sám si toho většinou nevšimne, to až po jednadvacítce, ale okolí to vnímá velmi silně. To jen taková informace pro začátečníky. Je toho víc, ale na to si přijdete sami. Když vám budou říkat, že jste pomalí, nemluvní a protivní, nic si z toho nedělejte. Je to tím, že začínáte chápat divadlo, ve kterém žijete, a některé úkony prostě vypustíte. Budete si užívat každou vteřinu a bude vám ukradené, co si o vás kdo myslí nebo co plácá. Protože vy už víte. Ne z knížek nebo z lukyho keců, ale protože jste to prožili, a proto už nemusíte mluvit, tzn. upozorňovat na sebe a všem dokazovat, jak vám to rychle myslí, jak umíte stírat, co všechno znáte, koho máte a nemáte rádi,… Nic. Jen si užíváte svět, který se najednou pro vás točí mnohem pomaleji. Všechno je jedno a jedno je vše. Na ničem, co vám vtloukali od malinka do hlavy, nezáleží a zároveň záleží na všem, co jste udělali, děláte a budete dělat. Vy sami. Ze srdce.
Stále 33. den ráno, jsem po koupeli. Mám 67,7 kilo, což se mi zdá docela dobré. Teď už toho moc nespadne. V každém případě jsem se nezmínil o jedné zajímavosti. Jak jsem se na sebe koukal nahatý do zrcadla a zezadu jsem viděl vylezlou kostrč, tak si dokážu krásně představit, jak jsme kdysi chodili po Zemi s ocasem. Teď je to opravdu dobře vidět.
Mno a skáče tady blecha, asi od Tominy. Ráno jsem se probral pokousaný. To je dobrodrůžo.
Potkal jsem nádherný, harmonický pár hluboce věřících lidí. Ať už věří čemu chtějí, nikomu nic nevnucují, o své víře nemluví, na nic si nehrají, nad nikoho se nepovyšují, pomáhají, kde mohou a nikdy nezůstávají nic dlužni. A protože mají čistá srdce, i jejich přirozená senzitivita je vysoká stejně, jako jejich vyzařování. Úžasné.
Stále 33. den dopoledne. Mám pocit, jako bych měl prasknout. Mám v sobě tolik lásky a nevím, jak ji rozdat. Napsal jsem alespoň tématickou mikrobásničku, ale nezdá se, že by mi to nějak pomáhalo.
Cítím Lásku, cítím něhu, jak je ale poslat vám? Cítím krásu světa kolem jako jeden velký dar.
Cítím vděčnost, cítím soucit k nemohoucím dál a dál, odpuštění těm co ničí pochopení: je to plán.
A co zbývá? Závěr básně. Měla by tu končit krásně, pokorně a převážně, žijme život odvážně.
Úterý 7. srpna, 34. den
Dobrá zpráva je, že mi zbývá posledních 7 dní. Je asi půl třetí ráno. Vzbudil jsem se s ostrou pravidelností po 2 hodinách, tzn. v půl jedné. A protože mně byla zima a nechtělo se mi ze spacáku, začal jsem s hlavou plnou PERAMOSTU skládat myšlenkový koncept, který teď od půl třetí přeťukávám do noťasu.
Hned po vstávačce jsem sedl na toaletu a ozvala se opravdu silná plynatost, až ze mě vyjel opět průhledný gel. Prostě vodový gel, nic víc.
Jsem zvědavý na první den návratovky, co mi udělá se střevy napařená zelenina, protože je mám fakt prázdné.
Jinak se cítím dobře a včera jsem vypil tak půl litru vody. Víc ne. Tělo toho opravdu mnoho nepotřebuje. Moč jde do stále světlejšího odstínu. K včerejšku už asi nic zajímavého nemám.
Středa 35. den
14:00 a já sedím na pastvině u ohně a za chvíli vysmažím pěšo opět zpátky. Jinými slovy, po nějakých pěti dnech nehýbání, kdy jsem makal na kartičkách, jsem dnes vyrazil na dvacetikilometrový pochod. Sice mám těžké boty a v batohu pár kilo, ale není to žádná zátěž proti standardním dvaceti kilům, které nosím na běžné túry. Přeci jen, kdo je připraven, není zaskočen.
Včera jsem udělal obrovský obrat ve svém životě. Po třech letech na facebooku, kdy jsem přes spoustu odmítání vydržel mít profil čistý, začal jsem přidávat lidi. Kamarádi to přisuzují tomu, že se cítím osamělý, ale to je nevědomost. Žádná samota neexistuje. To je jen jeden z programů ega. A když se vám ho podaří trošku zmenšit, nic jako samotu (jak je běžně chápána) nepociťujete. Z druhé strany vnímáte cestu osamělého jezdce při hledání Pravdy, na které jste byli, jste a budete vždy sami. Je to totiž vaše jedinečná cesta. Nikdo vám s tím nepomůže. Je to věc síly vůle a vnitřní odhodlanosti. Realita je taková, že už na facebooku spravuji tolik stránek a k stránkám přidávám další adminy. A admina nemohu přidat, pokud ho nemám v přátelích. A přidávat a odendavat adminy z přátel je holý nesmysl. Začal jsem tedy komunikovat on-line.
Je tu spousta borůvek a malin a mě trošičku mrzí, že je tady musím nechat.
A ještě něco. První čtyři kroky dnešního výletu, jsem myslel, že zhebnu. Tak jsem se „naštval“ a řekl si, že takhle teda ne. Zrychlil jsem, no a ono se to rozjelo. Sice do kopce se mi jde nic moc a z kopce také, ale rovinky jsou sprintové. Na pastvinu jsem došel poměrně utahaný.
Zkontroloval jsem ovečky, oplocení a zpět půjdu cestou necestou a hlavně do kopce. Opět vzhůru za dobrodružstvím.
Ráno jsem s hrůzou zjistil, že mně chybí jedna vykládací karta. Večer budu mít co dělat. Jinak karty vypadají velice pěkně. Úplně čučím, co se mi kreslí, co je mi dáváno a jak jsou ty obrázky kódované. Nazval bych je ne jako vykládací, to také, ale jako otevírací. Takový všem dostupný Rorschachův test a zároveň odblokovávací hra pro jednotlivce i celou rodinu a přátele. Taková hra by ukrmila klidně dvacet lidí naráz.
Vcelku jsem spal asi jen hodinu a potom spousta převalování. V noci jsem prožil poluci, což jsem také hleděl. Žádný erotický sen se nekonal. Takové věci vás při delších půstech opravdu nenapadají. Máte co dělat sami se sebou. Vydedukoval jsem, že buď je to v rámci nějakého hlubšího čištění nebo ego zase něco zkouší.
No a ráno jsem zjistil, že jazyk je na tisíc procent očištěný, tak se těším na další dny.
Čtvrtek 36. den
Včera jsem si dal ten pochůdek, vypil jsem asi tři čtvrtě litru vody za celý den. Je znát, že jsem se předchozí dny moc nehýbal. Chce to pohyb každý den!!! Jinak je to o ničem. Pohybem se člověk čistí a navíc nabírá energii. Když jsem se vrátil, cítil jsem trochu fyzickou únavu, ale hlavně mě bolely šlachy a úpony. Je to céčkovou podrážkou, kterou mám na botách, a tahle tvrdá potvůrka se nemá ráda ani s kouskem rovného asfaltu.
Šel jsem spát v deset, ve dvě jsem byl vzhůru, do tří jsem se válel a začal jsem překládat článek o Karezze, který jsem našel večer v angličtině. Na tom jsem pracoval asi čtyři a půl hodiny. Následoval pokus o meditaci, ale soustředění nic moc. Začal se vlnit vzduch a také mi začala běhat známá žárovka po obličeji stejně, jako když jsem byl ve tmě. Tma i půst jsou spolehliví partneři v otázce probuzení člověka.
Cítím se suše, ale pití mi nedělá dobře. Doušek, dvě hodiny nic, doušek. Moč má barvu dobrou. Dnes je opět pracovní den pro PERAMOST.
Celou dobu mám pohyb ve střevech, někdy mám šílenou plynatost, ale žádný zápach se nekoná. Včera jsem ztratil veškeré tendence hladu. Chutě na jídlo, pivo aj. jsou pryč.
Zesílilo se mi vnímání vůní, ale jsem trochu bržděný tím, že nepřenáším bod mysli. Kašlu na tyhle hračičky. Je mi to jedno, protože teď vkládám veškeré úsilí do projektu, který také není náhodný. Asi to nemá být. Nechávám vše ohledně vědomého hraní si s vnímáním volné.
Pátek 37. den
Spal jsem asi 3 hodiny, možná tři a půl. A dnes ráno jsem měl stolici. A vypadalo to, jakoby ze mě vyšlo něco, co do mě vůbec nepatří. No jak jinak. Bylo to sice světležlutohnědé, ale bylo to takové kompaktní, zhruba 7 cm dlouhé a válečkoidní. Ne, že bych se v tom nějak extra vrtal, ale vypadalo to, jako by to na sobě mělo nějakou blánu, tak nevím, co to bylo, jaký orgán mi vypadl :DDD
Jsem rád, že jsem tu věc ze sebe dostal. Tělo to opravdu nechtělo. Nebudu zabíhat do nějakých větších akcí.
Včera jsem den relativně proseděl u PC, páchal jsem překlady a další. Dnes se musím hýbat. Vyrazím tedy s bačou do Tachova. Projít se.
Včera jsem namaloval jednu z nejnepříjemnějších analýz za celou dobu, co se věnuji automatické kresbě. U konkrétní osoby, kterou neznám, se mi začaly kreslit naprosto konkrétní věci. Hrozné barvy, tunel, hadi, roztažené nohy, šibenice, a dokonce se mi zaznačil i ten chudák, kterého má nepěkně zpracovaného. Ten příběh, který jsem přitom nacítil, tu nebudu prezentovat.
Tak jako tak, automatická kresba se mi u čtyřicítky rozjela neuvěřitelným způsobem.
Večer Asi hodinu jsem se ráchal ve vaně, následně jsem vlezl na váhu a objevily se mi tři šestky. Neboli 66,6 kilo, což není zase tak hrozné.
Ploužím se jako šnek, energie kolísá. Naštěstí mě dnes už nečekají žádné sportovní výkony. Jo a před sprchou jsem měl opět stolici. Dva žmolky.
38. den odpoledne
Dnes jsem spal docela dlouho. Asi 4 hodiny. Jsem utahaný, je mi zima, ochladilo se tu, je tu 21,5 stupně. Pracuji na PC na čtyřech, napůl nabalený ve spacáku. Nic se mi nechce. Suše pokašlávám a nevím proč. Je to takové nárazové, ale nepříjemné.
Nehty vypadají zdravě a silně.
39. a 40. den – stále stejná písnička.
41. den ráno před sedmou hodinou.
Dnes jsem spal v Alešovce a jako mimino. Zalehl jsem v půl jedenácté a i když jsem se probral brzy, úspěšně jsem to zaspal. Vyčůral jsem hrozně moc moči se světlounkou barvou. A to je dobré.
A teď je čas, se najíst.
(lu)
předchozí << XIII. >> následující